ŘÍKEJME TOMU POEZIE

Zasněžené miniatury

25. prosince 2012 v 10:33 | Amálie
Přináším tři snad ještě čerstvé miniaturky, ovšem právě vytažené z pece nejsou, dopékala jsem je už včera. Snažila jsem se do nich vložit něco z aktuálního ročního období, tedy zimy. Zbytek je něco jako tok myšlenek, které mě právě napadly. Pochopitelně jsem se je snažila dát do logické souvislosti. Tentokrát ani jedna nemá název. A dokonce mám i pocit, že v sobě mají i něco málo z mé osoby.

Mám stříbro ve vlasech,
a přec nejsem ani o chlup bohatší,
a nemám ani stříbrný dech,
jen vrásčité stopy za sebou
a rudou stuhu na rtech.

Pod nebem vločky tacují waltz,
tak jako jiskřičky dětských očí kdys,
sundal jsem brýle a snění se oddával,
díval se do dálek dál a dál
a v těch plamíncích sám sebe poznával.

Plameny ohně už bičují krby,
bičují ostré hrany mrazu,
co schovává se za útroby
zasněžených cihel.

Jeseň

7. října 2012 v 16:15 | Amálie
Nemůžu si pomoct, zdá se mi, že od doby, kdy jsem otevřela oči, se má poezie změnila. Už to není ta snílkovská poezie, kterou jsem psala pár let nazpátek. Je zkrátka jiná. Člověk se přece přirozeně mění a s ním i jeho myšlení a pohled na svět. Co se týká básně, měla jsem problém s tím, jak ji pojmout, aby to nebyl jen klasický popis podzimu, ale nakonec se mi to snad i podařilo. Jen se nemůžu ztotožnit s tím, že místy mi moc nesedí. Snaha ovšem byla.

Mladé časy

21. září 2012 v 20:50 | Amálie
Jedná se o popisnou báseň, kterou jsem měla hotovou za pár minut. Přesto si myslím, že by se našel člověk, jemuž by se alespoň s přivřenýma očima líbila. Samozřejmě mám v zásobě i jiné básně (povětšinou jen rozpracované), ty však pravděpodobně nebudou zveřejněny, protože jsou z mého pohledu nepublikovatelné. To mi věřte.! A teď z jiného konce - když si čtu po sobě tento krátký úvod, všímám si některých prvků, které jsem nucena používat v mé vědecké práci...

Trojice miniaturních básní

31. srpna 2012 v 20:29 | Amálie
Dokonce jsou čerstvě napsané "na koleni". To mi to ale trvalo, než jsem zase napsala pár pseudouměleckých veršů. Dnes jsem s nimi jako málokdy spokojená a ani nevím, čím to je. Možna tím, že čím déle píšu, tím více se to podepíše na mých básních.

Jak chutná léto

19. srpna 2012 v 16:54 | Amálie
Jde o staronovou báseň, verše byly několikrát upravovány a nebo dokonce i nahrazeny verši jinými. Tato báseň se od většiny liší v tom, že verše se striktně nerýmují, takže jsem měla "volnější" ruku, co se týká procesu psaní. V tomto případě dlouhodobého procesu oproti mé obvyklé básnické tvorbě. Původní název byl taktéž pozměněn.

Právě díky této básni jsem zjistila, jak léto může být krásné. Teď už ho mám ráda spolu s podzimem. Řekla bych, že tato báseň je něco jako oslava tohoto ročního období.

Pod svůdnými křídly noci

29. července 2012 v 19:16 | Amálie
Ani básníci nemají vždy svůj den. Já jsem pouze básník v uvozovkách, přesto bych tento počin nazvala jako oddechový (tak by se ostatně dalo nazvat každé mé básnické "dílo"), protože tento pocit z něj mám celou dobu, co jsem jej psala. Zkrátka mi v něm něco chybí.

Co se týká inspirace, přišla zvolna. Asi něco jako asociace k slovu noc.

Ještě jednou o lásce

16. července 2012 v 19:01 | Amálie
Všechno má svou tvář i záda. A city též. Mohou být krásné i temné zároveň.


Našel jsem růži ve tvé tváři,
již viděl jsem v snu včerejším,
měla sukni rozpáranou,
a přec byla ta nejkrásnější.

A měla po těle tolik ňader,
kolik vešlo by se jich do kapsy,
jediný jeden jejich dotek
by umlčel srdce úder,
a já proto jsem utek.

Bál jsem se, neboť vím,
že co mým očím
zdá se nejtřpytivější,
je též cit nejtemnější.

Letní úsměvy

6. července 2012 v 14:00 | Amálie
Mám v počítačových "šuplících" uloženo mnoho veršů, které mě napadly, a právě první dva z této básně jsou jedny z nich. Když už je léto, tak proč nenapsat něco v letním duchu...

Co bylo? Co bude?

7. června 2012 v 20:40 | Amálie
Báseň je inspirovaná mým životem a vírou, že mě něco krásného čeká. Snad je po básnické stránce jedna z nejlepších, kterou jsem za poslední dva či dokonce tři roky napsala. Pravděpodobně je to tím, jak často teď čtu poezii a nejsem připsaní moc "křečovitá".

Miniatury IV

17. března 2012 v 16:19 | Amálie
STRACH - malé zamyšlení
První dva verše měly být původně jenom citát, ale nakonec bylo rozhodnuto jinak...

Strach je mocný pán,
avšak někdy statečné má srdce,
tak řekněte, kde pes je zakopán?!
On je mého života vůdce.


POMATENÁ MYSL
Po dlouhé době dávám svým miniaturám i název. Pravděpodobně za to může má pomalu avšak jistě usínající mysl. A něco málo k "dílu"- je tak trochu odrazem mého nynějšího vnitřního obrazu.

Brodím se ve vlnách nostalgie
tam, kde konec je počátku mého,
před očima obzor mi cosi kryje,
jsem na pokraji světa ztraceného?

Miniatury III

17. března 2012 v 16:17 | Amálie
I. Spontánní nic moc nápad

Den ještě mladý je
a jen pár kroků zbývá mu do skonu,
skláním se, pane, máte mou poklonu,
že přišel jste, když zakrátko hlína tělo vám přikryje.


II. Jako dítě jsem si ráda hrávala s hračkami, dnes už si hraju jinak...

Jak rád s verši si hraji,
jako když býval jsem malé dítě,
inkoustem pletu lyrické sítě
sám uvězněn ve své stáji.


III. Samota. Často mi dělá společnost, snad ještě chudinka nemá promrzlé kosti jako já. Jako jedné z mála mi její přítomnost nevadí.

Povídám si tu s němou přítelkyní,
jenž jak vrba naslouchá mým monologům
připoutaná ke ztrouchnivělým krovům
v mé chladné zimní jeskyni.

Miniatury II

17. března 2012 v 16:16 | Amálie
Prvá je tak trochu melancholická, leč do jisté míry pravdivá

Slzy, nestyďte se za svůj třpyt,
jste jako diamant na křídlech motýla,
ve tmě ten nejjasnější třpyt,
kde jinak bych své smutky topila
než ve vás?!


Druhá vznikla z jakési zvláštní spontánnosti. Přesto jsem se ji snažila trochu promyslet.

Noc je někdy jako lehká děva,
jenž chvěje se v náručí chlípných nápadníku,
a pak sama na sebe se hněvá,
kolik tu po sobě nechala pomníků
se jmény milenců, jež měla,
než na věky věků zkameněla.


K třetí vlastně nemám co říct...

Verše ze všech mi nejmilejší
už mají těla vráskami popsaná,
praví, jak žil si čas někdejší,
jsem tady, mršina roztrhaná
pro jejich nesmrtelnou krásu.

Miniatury I

17. března 2012 v 16:15 | Amálie
První vznikla nějak znenadání. Prostě mě napadl verš a pak už to šlo samo.

Svět točí se kolem otázek.
A je jen na tobě, abys vybral si tu svou.
Že neznáš na ni odpověď?!
Neboj, tvé kroky k ní tě zavedou.


Druhá je o mé závislosti na kávě...

Nebýt tebe, není ráno,
bych probuzen byl,
má tekutá černá vráno,
od svítání do soumraku
bych litry tebe pil.


A třetí je o mé tajné touze.

Přál bych si být člověk moudrý
jak sova, již potkávám za soumraku,
tak soudruhu, prosím pomozte,
učení mně přineste,
stanu se vaším věrným žákem,
to slibuji vám na mou čest,
že ze všech svých sil zatnu pěst,
jen nenechte býti mne hlupákem.
 
 

Reklama