CO JE NOVÉHO POD ČEPCEM

Další blog

31. prosince 2012 v 20:19 | Amálie
Ráda bych vás pozvala na můj druhý blog, který jsem si založila 29. prosince. Na novém místě budu prezentovat své další zájmy, které by se sem nehodily. Blog podle mých aktuálních představ bude o něco málo osobnější, objeví se tam mnou vyzkoušená kosmetika a další otestované věci. Tím však na tomto blogu nekončím, určitě se sem budu vracet s novou tvorbou.

Můj další internetový domov je na adrese: http://amalkyzona.blogspot.cz

Aktuálně jsou tam pouze dva články, ale časem se to pochopitelně změní. Zrovna se mi na jeden v hlavě dotváří námět...

Já bych psala, třeba až do zbláznění

17. listopadu 2012 v 11:03 | Amálie
Ano, je to přesně tak. Práce se vtěsnila do popředí a veškeré mé záliby se tím posunuly až kdesi na poslední příčky v seznamu dne. Jak že nyní pak vypadá můj obvyklý den? Říkám vám velmi, velmi stereotypně, nejeden vlas by možna zešedivěl, ne-li vypadnul. Jakmile budík zavelí, opouštím vyhřátý pelíšek a čeká mě cesta do koupelny. Víceméně po studených kachličkách - a blaho je tu tam, pokud jste věčně jako já jako právě naservírovaný kopeček zmrzliny. Jak někdy (hlavně v zimě) závidím lidem, kteří jsou jako čerstvě vytažený chleba z pece.

Po rutinním hygienickém procesu následuje příjemnější stránka. Uvařím si svou první kávu, bez ní se totiž z domu nehnu, a pochutnávám si na mé oblíbené snídani. Když jsou mé chutě a pan žaludek konečně uspokojeni, mám sice chvilku času, ale že bych byla schopná cosi vytvořit, se vůbec říci nedá, takže si obvykle čtu články na jiných blozích, rozhlížím se, co je kde nového pod sluncem a pak najednou zjišťuju, že čas vypršel a já se musím jít trochu zkulturnit. Samozřejmě podle aktuálního nápadu. Většinou upřednostňuju mírně výraznější líčení očí, všechno ostatní pak pochopitelně ponechám v co nejpřirozenějším stavu tak, jako to dělám vlastně vždy. Líčení je tedy hotové, tudíž je na řadě oblečení. Nijak extra se pro tuto příležitost neoblékám, protože nosím pracovní uniformu, spíše se vzhledem k mé zimomřivosti řídím náladou počasí. Zbývá mi jen upravit vlasy, naobědvat se a můžu jít pracovat, vznášet se na křídlech mezi lidmi a zase pracovat do totální únavy. A je opět večer. O kreativním tvoření proto nemůže být ani řeč, nanejvýš možna tak sen, ale ani ty sny už nějaký ten pátek opravdu nestojí za nic. Tomu věřte. Alespoň že můj pelíšek má vždy otevřenou náruč.

Zázrak jménem stárnutí

14. října 2012 v 15:20 | Amálie
Tato neděle je pro mě skoro posvátným dnem. Nemám totiž před sebou hromádku práce vyzývající mě, abych veškerou svou pozornost věnovala právě jí. Ostatně jako každý jiný den se oddávám mým dvěma závislostem, které mi trošku osladí den. Bez kávy s nadměrným množstvím mléka připomínající spíše nějaký mléčný nápoj se téměř nehnu a totéž by se dalo říct o kousku čokolády. Jejich chuť se stala lékem pro mou mysl. Zajímavým překvapením dnešního dne je, že věda zase není taková věda, jak se tváří. Tento výrok navozuje na mou práci. Snad tedy jeho zveřejněním nic nezakřiknu.


autorka obrázku: ralucsernatoni

Před očima se mi čím dál častěji míhá fakt, že stárnu. Nejsem tím člověkem, kterým jsem bývala dříve. Pořád se snažím být harmonickou bytostí, jakmile je však zapotřebí razantnější krok, nebojím se ho udělat. Dříve jsem bývala malá ustrašená holčička schovávající se pod máminu sukni, teď už to jako dospělá nemám zapotřebí. Nebojím se říct svůj vlastní názor, ovšem stále mám na mysli, že někdy je lepší mlčet. Příliš se ani nezajímám, co si kdo negativního o mně myslí, protože každý člověk má právo na svůj názor. A pozor, ne vždy se negativní názor rovná pomluva. Pokud se na sebe něco v tomto nelibém duchu dozvím, nijak významně mě to nezasáhne. Stárnutí pravděpodobně působí i jako zbraň vůči vnějším vlivům, které sami nemůžeme změnit. Další zásadní změnou prošlo moje myšlení. Snílek na obláčku se tak dlouho houpal, až spadl na zem, aby konečně viděl, jak vypadá skutečný svět a naučil se v něm žít, nikoliv řešit sebemenší problémy nasazením růžových brýlí na nos. Samozřejmě i můj vkus se posunul jiným směrem. Pár let nazpátek jsem si nedovedla představit, že by můj budoucí protějšek nebyl fyzicky atraktivní. Dnes je tento zastaralý "fakt" jen pouhým omylem. O fyzickou stránku se mi tolik nejedná. Pravdou však je, že se zanedbaným bezdomovcem či člověkem, který se mi výrazně něčím příčí, bych si nic nezačínala. Ovšem patřím mezi zadané, tudíž tento problém neřeším a snad už nikdy muset řešit nebudu. Změna vkusu se vybarvila i co se týče preferovaného oblečení. Pryč jsou doby, kdy jsem nosila volány a kdejaké romantické halenky s mašličkami, kytičkami a podobnými ozdobami. Teď mám ráda jednoduché elegantní žensky působící oblečení.

Změna v mé osobnosti se projevila i na mých zájmech. Čtení ve mně dříve evokovalo něco nudného a nezáživného. Říkala jsem si, jak někoho něco takového může bavit. Dnes také čtu, i když přímo závislá na čtení zatím nejsem. A nejsem ani nijak výjimečná, jsem docela obyčejná žena s obyčejnými zájmy, které má mnoho jiných žen. Kolik z nás se zajímá o svůj vzhled a s tím se pojí móda, líčení, kosmetika... To je výčet věcí, za které nejčastěji utrácím peníze. Náplastí mi pak může být třeba to, že někdo mou snahu vypadat k světu ocení, což se mi několikrát stalo. Pokud na mně někdo vidí něco výjimečného, je to relativní.

Předešlý odstavec někomu může znít v uších trochu povrchně, takže nyní prozměnu zevnitř. Kromě vylíčených zájmů je pro mě neméně důležité i zdravé stravování, pohyb, duševní klid a neustálé sebevzdělávání. Možna se o tom více rozepíšu někdy přístě, pokud přijde vhodná inspirace.

Hra s časem

8. září 2012 v 12:45 | Amálie
Zákon schválnosti se mnou hraje podivnou hru. Zkrátka mám velmi omezený volný čas, který se snažím trávit především odpočinkem. Mám pocit, že ve chvílích, kdy si tiše přeju, aby čas utíkal rychleji, běží snad ještě pomaleji než stoletá invalidní želva a naopak mé drahocenné volno je žalostně krátké. Přála bych si trávit víc času s lidmi, s nimiž si mám co říct s i beze slov, protože tím, jací jsou uvnitř, mi nejednou rozjasnili mysl, aniž by možna o tom sami věděli. Nepotrvá to dlouho a z pomyslného koláče mi zbude, odhaduji, přibližně okousaná desetina volného času.

O čase jsem ale neměla v úmyslu psát. Ve středu jsem si čekání na autobus zkrátila návštěvou takové malé nenápadné restaurace. Nad šálkem kávy jsem pozorovala dění kolem sebe a pomyslela si v duchu, že bezdomovci mají možna mnohem méně příležitostí se nudit než my, co máme kde bydlet. Přece jen, pozorujete-li, co se děje okolo vás, nejednou se zasmějete, zamyslíte nebo v horším případě rozzlobíte. Hned naproti restaurace byl obchod, kam zamířila paní středního věku se dvěma malými psy. Nezdržela se tam dlouho. Když odcházela, pejsci měli zrovna nutkání vykonat svou potřebu. Jeden pokropil hned první betonový květináč před obchodem a ten druhý pes tento nápad záhy okopíroval jen s rozdílem, že si označkoval až třetí květinač.

Pravda, čas mi utekl rychleji a příjemněji. Doma jsem jím plýtvala jak marnivá žena penězi, přestože bych jej mohla strávit užitečněji. Holt jsem žena marnivá a mám se od mužů ještě co učit.

Dnes mám v plánu smysluplně si zpříjemnit den tak, aby byl naplněný. Beru s sebou i foťák. Povinnosti odkládám na zítřek, protože část z nich se mi podařilo splnit. Dokonce přemýšlím o další rubrice, ale víc prozradím, až to bude aktuální. A protože spěchám, píšu tečku.

Někdy se nedá úspěchu docílit hned

31. srpna 2012 v 12:59 | Amálie
Tentokráte mě múza opravdu nepolíbila. Pohnutky však byly natolik silné a vzdorovité, že jsem si jim jako slabší soupeř nedovolila odporovat. A tak jsem je trochu zneužila. Pár dní nazpátek se má nálada pohybovala mollových tónech. Připadala jsem si jak rozladěná kytara, na kterou jsem před lety téměř denně hrála, a nyní se povaluje osamocená někde v rohu na půdě. Zůstala sama stejně jako já se svými vleklými problémy, které mi byly přiděleny ještě před příchodem na svět. Chybí mi, přestože i ona má své chyby. Nikdy se mi na ní nehrálo dobře, protože má příliš ostré struny, ale přesto bych svou kytaru nikomu nedala, i když na ni slušnou řádku let nehraju.

Absurdní sen

26. srpna 2012 v 16:55 | Amálie
Pro milovníky dramatických absurdních příběhů mám opět další kousek s příměsí hororu a špetkou černého humoru. Jde o útržek mého snu. Předem bych ho pravděpodobně nedoporučila lidem, kterým se z nechutných příběhů dělá nevolno. Jak se tedy rozhodnete, je jen čistě na vás.

Převážně tedy o snech

27. července 2012 v 18:22 | Amálie
A tak se vskutku stalo, kniha, o které jsem psala v minulém článku, se konečně dočkala nejen tepla mých dlaní, avšak i mé ctěné pozornosti. Jen to trvalo déle, než jsem předpokládala. Kupodivu už mi nepřipadá tak nezajímavá, jak jsem se předtím zmiňovala. Objevila jsem dosud neodkryté hlášky, rozhovory a kdejaká, musím říct, velmi zajímavá přirovnání. Dokonce jsem i chvíli přemýšlela, jak bych na některé otázky postav odpověděla já. A o to mi čtení přišlo mnohem zajímavější. Mám přečtenu víc než polovinu knihy, proto se občas zamyslím, co budu číst pak, až stránky dojdou.

A dny si spokojeně běží

20. července 2012 v 19:08 | Amálie
Sbírku básní pana J.S. jsem přečetla jedním dechem a jakoby s vlkem za zády. Vůbec jsem se nedokázala ponořit do čtení, jak tomu bývá jindy, zkrátka mě něco nutkavého úpěnlivě tlačilo, abych ty charismatické básně přečetla co nejrychleji, čímž jsem se připravila o poetický zážitek. Proto mě těší fakt, že sbírku vlastním, takže si ji můžu kdykoliv přečíst znovu. Zato prozaický příběh autorky K.H. (název viz v menu) odbývám, jak se dá. Pravdou ovšem je, že některé pasáže zavání nudou a také je problém v tom, že k próze nemám takový vztah jako k poezii. Musím však vyzdvihnout jednu zajímavou kapitolu, kdy se děj odehrával na hřbitově. Při čtení této kapitoly jsem skutečně pocítila cosi zvláštního, co si vyžádalo mou pozornost. Řekla bych, že to způsobilo ono temné prostředí. Jakmile se děj posunul dál, knihu jsem zavřela a odložila do své malé knihovny. A stále tam ještě čeká, až ji jednoho dne zase otevřu. Kolikrát už jsem to plánovala, ale pokaždé zvítězilo něco naprosto odlišného. Zkrátka jsem trávila čas jinak, než jsem měla. Pokud mi dnešní televizní program nesdělí zajímavé zprávy, pravděpodobně se kniha dočká svého znovuotevření.

Mou snahou je nyní nevyhledávat neustále jen materiální věci, ale užívat si i toho, co si za peníze není možné koupit, proto se, pokud můžu, ve volném zaměřuju na své zájmy. Je to jen pár dní zpátky, co se tady objevil nový poměrně jednoduchý vzhled, který je inspirován možná i trochu originálně - probouzením se nového dne a taktéž svobodou. Nejvíc mě na něm zaujalo, že i přes použité barvy dle mého názoru nevypadá depresivně.

Kromě zájmů se ještě věnuji práci doma i na zahradě, našemu živému plyšákovi (tím mám na mysli našeho psa), kterému jsem včera uklízela okolo obydlí. A protože mám slabost pro zvířata, dostal ode mě zbytek od obědu, pár piškotů a trochu grepového piva. Pochopitelně ne všechno najednou.

Jak se věci mají

26. června 2012 v 17:27 | Amálie
Ráno jsem si oblíbila větu: Něco končí, něco začne. Byla to taková moje momentální asociace na blížící se konec školního roku, přestože mě se to už netýká. Ale jako téma na úvahu se mi tato kratičká věta, která v každém člověku evokuje individuální představy, každopádně líbí. Možna až se mi bude chtít, zamyslím se nad ní podrobněji. Všichni jsme totiž filozofové, protože život je jedna velká filozofie a nejedna záhada. Aktuálně se zabývám tím, proč všechno, co se u mě v poslední době odehrává, je chaos, jejž si nedokážu vysvětlit. Pravděpodobně je na čase říct jistým věcem STOP, a protože jsem si to dříve nemohla dovolit, nemohla jsem se tudíž věnovat blogu, jak bych si představovala. To byl alespoň částečný důvod mé nepříliš časté aktualizace na blogu.

Včera jsem si jako útěchu (či odměnu?) koupila miniaturní sbírku básní, jejichž autorem je jeden známý moravský Pan básník. (Úmyslně jej nejmenuji, proto alespoň zmíním jeho iniciály - J.S.) Dle mého názoru si tento titul jednoznačně zaslouží. Co by asi na to řekl, kdyby byl žil a věděl to? Věřím, že by ho má slova pohladila.
Několik večerů jsem se věnovala čtení jeho nádherné inspirující poezie, která je důkazem toho, že kreativita a myšlení neznají hranice. A ptám se, proč je tak málo básníků, kteří umí tak poutavě psát? Pan J. S. je zkrátka další na seznamu mých "lásek".

Prvomájový, leč s dnešním datem nemá nic společného

1. května 2012 v 12:35 | Amálie
Věděli jste, že i neživé věci dokážou pěkně pokousat? Mám právě na mysli mé střevíce, které během mého čtvrtečního návratu pravděpodobně (vy)hladověly společně se mnou, a jediná "potrava" v jejich dosahu byly mé nohy. Tak proč se nezakousnout, když to nic nestojí a hlad těch pár desítek minut nepočká?! Jaká že to pak byla úleva, když jsem přišla domů a směla své nohy vysvobodit z mučírny. Ale ta bolest, již jsem pocítila při každém kroku, stála zato. Když mi na někom/něčem záleží, jsem ochotna se do jisté míry obětovat a nést si za své činy ne vždy příjemné následky. V tomto případě pouze pár banálních puchýřů.

Zkrátka a jednoduše tak, jak si nemůžeme rozumět se všemi lidmi, nemůžou nám sednout všechny boty. Rozdíl je však v tom, že ať se snažíte jakkoliv, s botami neuděláte nikdy kompromis, a s některými lidmi vlastně také ne.

Sobotní optimismus

7. dubna 2012 v 18:30 | Amálie
Zdravím všechny bludičky, které zde zabloudily. Přišel duben a jak se zatím zdá, hrátkami s počasím nezklamal. Dnes ráno mě ale mile překvapil. Úsměvavé sluníčko mě už dlouho neprobudilo, škoda jen, že se tak brzy schovalo. Nicméně i přesto jsem ráda, že se ukázalo, čímž se mi samozřejmě mnohonásobně zlepšila nálada oproti včerejšímu zasmušilému dni.

U mě platí pravidlo, pokud mám dobrou náladu, měním se v kreativní bytost a snažím se toho náležitě využít. Najednou mě pohltí tolik nápadů, o kterých si jindy můžu nechat leda tak zdát. Znovu si musím připomenout, abych si je někam poznačila, dokud je mám uložené v paměti. Trochu se mi zastesklo po fotografování, a tak jsem oprášila svého neposlušného kamaráda a cvakla pár desítek snímků. S některými jsem, co se týká kompozice, celkem spokojená. Něco takového se mi opravdu dlouho nestalo.

Jako mnoho dalších jsem dnešního krásného dne využila k příjemné procházce tak trochu odstrčenými ulicemi v našem městě. Cestou jsme potkali překvapivě více psů než lidí. Převážně zatoulané chudáky, kteří buď sami ze zvědavosti opustili svůj domov, nebo byli donuceni odejít. Jediné, co mi trochu vadilo, byl vítr, který si pohrával s mými vlasy a já jsem se po návratu domů nestačila divit, jak vypadám. Stěží by mi někdo věřil, jakou práci jsem si dala s česáním před odchodem z domu. Myslím, že jsem se klidně mohla postavit jako živé strašidlo třeba do obilí. Určitě bych byla mnohem efektivnější než ta slaměná strašidýlka. Práce by to byla rozhodně zajímavá :-) Naštěstí se vítr nade mnou slitoval a alespoň sukni mi nechal na místě.

Přeju všem mnoho optimismu, protože s optimismem se žije mnohem lépe.
 
 

Reklama