Jeseň

7. října 2012 v 16:15 | Amálie |  ŘÍKEJME TOMU POEZIE
Nemůžu si pomoct, zdá se mi, že od doby, kdy jsem otevřela oči, se má poezie změnila. Už to není ta snílkovská poezie, kterou jsem psala pár let nazpátek. Je zkrátka jiná. Člověk se přece přirozeně mění a s ním i jeho myšlení a pohled na svět. Co se týká básně, měla jsem problém s tím, jak ji pojmout, aby to nebyl jen klasický popis podzimu, ale nakonec se mi to snad i podařilo. Jen se nemůžu ztotožnit s tím, že místy mi moc nesedí. Snaha ovšem byla.


Matička jeseň k nám přijela na koni,
co hřívu medovou jak pozdní slunce má,
na zemi tu chvilkami tiše zvoní
šepoty listí, řeč mně neznámá.

Mladé stromy už přešly v starce
a tráva zrezivěla jak pouštní bodláčí,
světlo tu zdrží se už jenom krátce,
pak zhasnuté lampy na nás se mračí.

A přesto naděje stále svítí,
jen my tak daleko nevidíme,
že i nastydlé duše stále sytí
svíce matky jeseně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama