Říjen 2012

Vonná svíčka

21. října 2012 v 12:52 | Amálie |  INSPIRACE
Drogérie je ráj pro ženské smysly. Přestože tam obvykle chodím s jasnou představou, co aktuálně vyžadují mé potřeby, vždy ještě odbočím k regálům s mými milovanými svíčkami, které mám spojené s teplou atmosférou domova. V poslední době jsem si oblíbila vonné svíčky ve skleněné dóze. Vypadají na první pohled elegantně, ale jejich nevýhodou je, že po finanční stránce mnohem více okrádají peněženky.


Při jedné z posledních návštěv drogérie se na mě usmálo štěstí, vonné svíčky byly zlevněny téměř na polovinu, takže jsem za jeden kus zaplatila pouhých čtyřicet korun. Není tedy divu, že v regálu bylo posledních pár kusů.

Svíčka, kterou vidíte na obrázku, příjemně voní po karamelu a vanilce. Jejím plusem je pouze lehce nasládlé aroma.

Zázrak jménem stárnutí

14. října 2012 v 15:20 | Amálie |  CO JE NOVÉHO POD ČEPCEM
Tato neděle je pro mě skoro posvátným dnem. Nemám totiž před sebou hromádku práce vyzývající mě, abych veškerou svou pozornost věnovala právě jí. Ostatně jako každý jiný den se oddávám mým dvěma závislostem, které mi trošku osladí den. Bez kávy s nadměrným množstvím mléka připomínající spíše nějaký mléčný nápoj se téměř nehnu a totéž by se dalo říct o kousku čokolády. Jejich chuť se stala lékem pro mou mysl. Zajímavým překvapením dnešního dne je, že věda zase není taková věda, jak se tváří. Tento výrok navozuje na mou práci. Snad tedy jeho zveřejněním nic nezakřiknu.


autorka obrázku: ralucsernatoni

Před očima se mi čím dál častěji míhá fakt, že stárnu. Nejsem tím člověkem, kterým jsem bývala dříve. Pořád se snažím být harmonickou bytostí, jakmile je však zapotřebí razantnější krok, nebojím se ho udělat. Dříve jsem bývala malá ustrašená holčička schovávající se pod máminu sukni, teď už to jako dospělá nemám zapotřebí. Nebojím se říct svůj vlastní názor, ovšem stále mám na mysli, že někdy je lepší mlčet. Příliš se ani nezajímám, co si kdo negativního o mně myslí, protože každý člověk má právo na svůj názor. A pozor, ne vždy se negativní názor rovná pomluva. Pokud se na sebe něco v tomto nelibém duchu dozvím, nijak významně mě to nezasáhne. Stárnutí pravděpodobně působí i jako zbraň vůči vnějším vlivům, které sami nemůžeme změnit. Další zásadní změnou prošlo moje myšlení. Snílek na obláčku se tak dlouho houpal, až spadl na zem, aby konečně viděl, jak vypadá skutečný svět a naučil se v něm žít, nikoliv řešit sebemenší problémy nasazením růžových brýlí na nos. Samozřejmě i můj vkus se posunul jiným směrem. Pár let nazpátek jsem si nedovedla představit, že by můj budoucí protějšek nebyl fyzicky atraktivní. Dnes je tento zastaralý "fakt" jen pouhým omylem. O fyzickou stránku se mi tolik nejedná. Pravdou však je, že se zanedbaným bezdomovcem či člověkem, který se mi výrazně něčím příčí, bych si nic nezačínala. Ovšem patřím mezi zadané, tudíž tento problém neřeším a snad už nikdy muset řešit nebudu. Změna vkusu se vybarvila i co se týče preferovaného oblečení. Pryč jsou doby, kdy jsem nosila volány a kdejaké romantické halenky s mašličkami, kytičkami a podobnými ozdobami. Teď mám ráda jednoduché elegantní žensky působící oblečení.

Změna v mé osobnosti se projevila i na mých zájmech. Čtení ve mně dříve evokovalo něco nudného a nezáživného. Říkala jsem si, jak někoho něco takového může bavit. Dnes také čtu, i když přímo závislá na čtení zatím nejsem. A nejsem ani nijak výjimečná, jsem docela obyčejná žena s obyčejnými zájmy, které má mnoho jiných žen. Kolik z nás se zajímá o svůj vzhled a s tím se pojí móda, líčení, kosmetika... To je výčet věcí, za které nejčastěji utrácím peníze. Náplastí mi pak může být třeba to, že někdo mou snahu vypadat k světu ocení, což se mi několikrát stalo. Pokud na mně někdo vidí něco výjimečného, je to relativní.

Předešlý odstavec někomu může znít v uších trochu povrchně, takže nyní prozměnu zevnitř. Kromě vylíčených zájmů je pro mě neméně důležité i zdravé stravování, pohyb, duševní klid a neustálé sebevzdělávání. Možna se o tom více rozepíšu někdy přístě, pokud přijde vhodná inspirace.

Jeseň

7. října 2012 v 16:15 | Amálie |  ŘÍKEJME TOMU POEZIE
Nemůžu si pomoct, zdá se mi, že od doby, kdy jsem otevřela oči, se má poezie změnila. Už to není ta snílkovská poezie, kterou jsem psala pár let nazpátek. Je zkrátka jiná. Člověk se přece přirozeně mění a s ním i jeho myšlení a pohled na svět. Co se týká básně, měla jsem problém s tím, jak ji pojmout, aby to nebyl jen klasický popis podzimu, ale nakonec se mi to snad i podařilo. Jen se nemůžu ztotožnit s tím, že místy mi moc nesedí. Snaha ovšem byla.