Chuť jablečných jadýrek

12. srpna 2012 v 11:25 | Amálie |  VÝTAŽKY Z KNÍŽEK
První článek v nově založené rubrice se bude týkat románu, který postupně odkrývá více či méně staré vzpomínky. Příběhem, jak se čtenář může přesvědčit, se prolíná letní atmosféra provoněná ovocem. Přesto ne všechno, co se odehrává v životě postav, je zrovna veselé. Ale abych potenciální čtenáře neodradila, samozřejmě zde najdete i mnoho světlých momentů, jenž k létu přece jen trochu více ladí.

Tato rubrika nebude sloužit k hodnocení mnou přečtených knih, proto si jej odpustím. Budou tu pouze zveřejněny ukázky, které mě něčím zaujaly plus ve stručnosti krátký úvod ke konkrétní knize.




Na podzim voněly vlasy sester po jablkách, jejich šaty a ruce stejně tak. Vařily jablečnou kaši a jablečný mošt a jablečné želé se skořicí a skoro vždycky měly jablka po kapsách zástěr a v ruce aspoň jedno nakousnuté. Bertha nejdřív rychle vykousala široký kruh kolem břicha jablka, pak opatrně dole kolem květu, pak vše dokončila nahoře u stopky a ohryzek velkým obloukem zahodila. Anna jedla pomalu, jablko vychutnávala, odspodu nahoru - celé. Jadýrka kousala ještě hodiny. Když jí Bertha předhazovala, že jadýrka jsou uvnotř jedovatá, Anna jí opáčila, že přece chutnají jako marcipán. Jenom stopku vyplivla. To mi Bertha vyprávěla, když jednou zjistila, že jím jablka stejně jako ona. Většina lidí přece takhle jí jablka.
str. 59

Z jedné ze skříněk jsem si vytáhla bílou smaltovanou mísu a šla jsem do kuchyňské zahrady na rybíz. Ty vjemy jsem důvěrně znala - vlažné bobulky, které se musely vzít do ruky jemně, jako by to byl kaviár, a nahoře, kde hrozen visel z větvičky, nehty odštípnout a druhou rukou si při tom tu větvičku přidržet. Hbitě a klidně načesaly mé ruce plnou misku. Usadila jsem se na borové kládě a zuby jsem stahovala mléčné zlatavé bobule ze zelených stopek. Byly sladké i kyselé zároveň, jadýrka hořká a šťáva teplá.
str. 88

"Máte šátek a náplast?"
Rosmarie se otočila a měřila si Miru a mě svýma bledýma očima. Mira jí ten pohled vrátila a v jejích očích bylo cosi jako vyzývavého, což jsem nechápala. Řasy měla načerněné ještě více než obvykle a černá tuš těžce lpěla na ohnutých chloupcích. Když pohnula očima, vypadalo to, jako by jí přes obličej lezly dvě černé housenky.
"Ne, to nemáme."
Miřina pleť byla toho dne jako popel, stejně tak i její hlas. Jen oči vypadaly, že žijí, ty černé housenky se neslyšně pohnuly.
str. 181, 182
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama