Převážně tedy o snech

27. července 2012 v 18:22 | Amálie |  CO JE NOVÉHO POD ČEPCEM
A tak se vskutku stalo, kniha, o které jsem psala v minulém článku, se konečně dočkala nejen tepla mých dlaní, avšak i mé ctěné pozornosti. Jen to trvalo déle, než jsem předpokládala. Kupodivu už mi nepřipadá tak nezajímavá, jak jsem se předtím zmiňovala. Objevila jsem dosud neodkryté hlášky, rozhovory a kdejaká, musím říct, velmi zajímavá přirovnání. Dokonce jsem i chvíli přemýšlela, jak bych na některé otázky postav odpověděla já. A o to mi čtení přišlo mnohem zajímavější. Mám přečtenu víc než polovinu knihy, proto se občas zamyslím, co budu číst pak, až stránky dojdou.


V několika uplynulých týdnech jsem po večerech sledovala horory a za sebe upřímně říkám, že pokaždé jsem se dočkala zklamání i přes velmi příznivé hodnocení diváků (zde) některých z nich. Asi už pro mě tento žánr není tak atraktivní jako dříve. Tedy skoro vůbec ne, protože jsem ho odložila na věšák a vůbec mne nemrzí, že se teď na něj bude prašit. Nicměné když se zmiňuji o hororech, mohla bych se pokusit posat dva sny, které se mi zdály před několika měsíci, jenž by do žánru mohly také spadat. První sen se odehrával v jakési podivné márnici v podzemí, ne-li přímo v kanálu, kde jsem byla na exkurzi. Bylo tam několik místností. Dobře se mi vybavuje pitevna se čtyřmi stoly umístěnými naproti sobě. Tedy jakoby dva vzadu a dva vpředu. Na všech čtyřech leželi mrtví. Na tom ještě nic divného není, ale podivné dle mého názoru je, že ti mrtví mluvili a dokonce jedná mrtvá paní si nepřála, ať se k ní přibližuju. Připadalo mi to přehnaně neobvyklé, proto jsem pracovníka pitevny zeptala, zda jsou ti lidé opravdu po smrti a on mi odpověděl, že je to normální, takže si toho nemám všímat. Jak příběh pokračoval, si už nepamatuju.

V druhém snu jsem byla hlavní postavou já. Opět se odehrával na pitevně. A ani tentokrát jsem tam nebyla sama. Děj je vcelku prostý - pracovník z pitevny mě vyzval, abych si lehla na stůl. Poslechla jsem ho. Vůbec jsem vtu chvíli ještě netušila, co se bude dít. Mírné šero místnosti překřikovalo světlo nad stolem, na němž jsem ležela. A přestože jsem byla živá a při vědomí, začal mě pitvat. Z boku pitvě přihlížela nějaká učitelka, která tam byla tehdy se mnou. Dalším paradoxem je, že jsem během "zákroku" necítila žádnou bolest. Jakmile bylo po všem, dozvěděla jsem se, že uvnitř nijak vábně nevypadám. Dokonce mi nezůstala na pitvu ani žádná památka v podobě jizvy. Nevím, zda je to dobře či špatně, ale ani tento příběh si jasně nepamatuju, jak kromě této "scény" pokračoval.

A teď se zase na chvíli vrátím do reality konkrétně k filmu. Dlouho, dlouho jsem toužila zhlédnout Černou labuť (kdo neviděl, nechť se podívá). Film jsem sice viděla téměř jenom do poloviny, přesto však musím říct, že snad po sto letech něco ohromilo a nadchlo mou duši po všem tom zoufalství, co jsem viděla. Pravda - filmy obecně sleduji málo, takže je to možna i má chyba. Z opačného konce perfekcionistu, jako jsem já, jen tak něco nenadchne. Čím jsem starší, tím víc přitvrzuju.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama