Červenec 2012

Kocourkův portrét

31. července 2012 v 22:41 | Amálie |  MŽIKY OKA
Ještě jedna fotka z minulé série. Přestože fotka jako celek není žádná sláva, přestože jsem se mýlila, že když fotku "posypu" šumem, bude vypadat lépe, jeho oči jsou... to ať si doplní každý dle sebe. Budu doufat, že na monitoru jiných to vypadá minimálně o kapku lépe.


Ať už je, nebo není všechno špatně, nakonec si myslím, že se na to dá dívat, aniž by vám pohled na fotku způsobil nějakou zdravotní újmu. V opačném případě za následky na vašem zdraví neručím. A tak možna nevědomky zabíjím dva v jednom - měsíc červenec a svůj rádoby černý humor.

Pod svůdnými křídly noci

29. července 2012 v 19:16 | Amálie |  ŘÍKEJME TOMU POEZIE
Ani básníci nemají vždy svůj den. Já jsem pouze básník v uvozovkách, přesto bych tento počin nazvala jako oddechový (tak by se ostatně dalo nazvat každé mé básnické "dílo"), protože tento pocit z něj mám celou dobu, co jsem jej psala. Zkrátka mi v něm něco chybí.

Co se týká inspirace, přišla zvolna. Asi něco jako asociace k slovu noc.

Převážně tedy o snech

27. července 2012 v 18:22 | Amálie |  CO JE NOVÉHO POD ČEPCEM
A tak se vskutku stalo, kniha, o které jsem psala v minulém článku, se konečně dočkala nejen tepla mých dlaní, avšak i mé ctěné pozornosti. Jen to trvalo déle, než jsem předpokládala. Kupodivu už mi nepřipadá tak nezajímavá, jak jsem se předtím zmiňovala. Objevila jsem dosud neodkryté hlášky, rozhovory a kdejaká, musím říct, velmi zajímavá přirovnání. Dokonce jsem i chvíli přemýšlela, jak bych na některé otázky postav odpověděla já. A o to mi čtení přišlo mnohem zajímavější. Mám přečtenu víc než polovinu knihy, proto se občas zamyslím, co budu číst pak, až stránky dojdou.

Kocour v roli modela

20. července 2012 v 19:41 | Amálie |  MŽIKY OKA
Dlouho jsem zvažovala, které z "kočičích" fotek dám na blog, protože i přesto, že některé se docela povedly, byly fádní a nijak extra atraktivní. Snažila jsem se převážně tedy vybrat jen ty, co si myslím, že za něco málo stojí.

Kocourek, ač je velice fotogenický, stále někam utíkal...

Tuto fotku sem dávám jen kvůli jeho očím.


Na zvířatech mám ráda přirozenost, chovají se za všech okolností tak, jak zrovna sama chtějí.

A dny si spokojeně běží

20. července 2012 v 19:08 | Amálie |  CO JE NOVÉHO POD ČEPCEM
Sbírku básní pana J.S. jsem přečetla jedním dechem a jakoby s vlkem za zády. Vůbec jsem se nedokázala ponořit do čtení, jak tomu bývá jindy, zkrátka mě něco nutkavého úpěnlivě tlačilo, abych ty charismatické básně přečetla co nejrychleji, čímž jsem se připravila o poetický zážitek. Proto mě těší fakt, že sbírku vlastním, takže si ji můžu kdykoliv přečíst znovu. Zato prozaický příběh autorky K.H. (název viz v menu) odbývám, jak se dá. Pravdou ovšem je, že některé pasáže zavání nudou a také je problém v tom, že k próze nemám takový vztah jako k poezii. Musím však vyzdvihnout jednu zajímavou kapitolu, kdy se děj odehrával na hřbitově. Při čtení této kapitoly jsem skutečně pocítila cosi zvláštního, co si vyžádalo mou pozornost. Řekla bych, že to způsobilo ono temné prostředí. Jakmile se děj posunul dál, knihu jsem zavřela a odložila do své malé knihovny. A stále tam ještě čeká, až ji jednoho dne zase otevřu. Kolikrát už jsem to plánovala, ale pokaždé zvítězilo něco naprosto odlišného. Zkrátka jsem trávila čas jinak, než jsem měla. Pokud mi dnešní televizní program nesdělí zajímavé zprávy, pravděpodobně se kniha dočká svého znovuotevření.

Mou snahou je nyní nevyhledávat neustále jen materiální věci, ale užívat si i toho, co si za peníze není možné koupit, proto se, pokud můžu, ve volném zaměřuju na své zájmy. Je to jen pár dní zpátky, co se tady objevil nový poměrně jednoduchý vzhled, který je inspirován možná i trochu originálně - probouzením se nového dne a taktéž svobodou. Nejvíc mě na něm zaujalo, že i přes použité barvy dle mého názoru nevypadá depresivně.

Kromě zájmů se ještě věnuji práci doma i na zahradě, našemu živému plyšákovi (tím mám na mysli našeho psa), kterému jsem včera uklízela okolo obydlí. A protože mám slabost pro zvířata, dostal ode mě zbytek od obědu, pár piškotů a trochu grepového piva. Pochopitelně ne všechno najednou.

Ještě jednou o lásce

16. července 2012 v 19:01 | Amálie |  ŘÍKEJME TOMU POEZIE
Všechno má svou tvář i záda. A city též. Mohou být krásné i temné zároveň.


Našel jsem růži ve tvé tváři,
již viděl jsem v snu včerejším,
měla sukni rozpáranou,
a přec byla ta nejkrásnější.

A měla po těle tolik ňader,
kolik vešlo by se jich do kapsy,
jediný jeden jejich dotek
by umlčel srdce úder,
a já proto jsem utek.

Bál jsem se, neboť vím,
že co mým očím
zdá se nejtřpytivější,
je též cit nejtemnější.

Kam vede cesta...

15. července 2012 v 20:24 | Amálie |  MŽIKY OKA
Jsem částečně velmi, velmi nerada za další fotografický příspěvek, protože bych mnohem, mnohem raději napsala nějaký článek, kterého se stále nemůžu nejen kvůli časovému vytížení dočkat, ale vlastně i ráda, že můžu někoho či sebe, doufám, potěšit novým příspěvkem.

Tento nápad vznikl myslím někdy v době, kdy jsem realizovala minulé "polní" fotky. Když se na fotku podívám, jakoby mi ta čára uprostřed připomínala linii života - "nyní jsem v určitém bodě" - která znázorňuje budoucnost a končí Bůh ví kde. V neurčitu. Možná by to mohlo být i o hledání sebe sama. Ty praskliny také vypadají jako určité životní trhliny v minulosti a současnosti - překážky, duševní nestabilita, jenž postupně s roustoucím věkem pomíjejí...

Zpětně si říkám, že mě mohlo napadnnout zvýšit hodnotu ISA během fotografování, ale to by na mě dnes vzhledem k bolestem hlavy bylo příliš složité dělat několik věcí najednou. A do toho ještě dávat pozor, jestli z některé strany nejede auto.

Léto, otél, léto, otél

7. července 2012 v 10:16 | Amálie |  MŽIKY OKA
Někdy uprostřed týdne jsem objevila u cesty krásné zlatavé pole s chrpami, vlčími máky a kopretinami, ze kterého vyzařovala typická letní pohoda. Pole bylo poblíž jednoho domu, takže jsem se obávala, aby z mého focení nevznikl nějaký problém. Na zahradě totiž byli lidé, kteří mě sice neviděli, ale zato slyšeli můj foťák.

Když jsem odcházela, měla jsem trochu obavy, protože mě přes plot pozoroval pán z toho domu naproti poli. Hlavou mi proběhlo, že bych se asi měla zeptat, zda je to pole jejich soukromý majetek a jestli by jim nevadilo, kdybych si udělala pár fotek. Nějak jsem toho však nebyla schopná. Ve chvíli, kdy jsem pána míjela, mne jen pozdravil a já jsem mohla v klidu odjet domů.

Během fotografování v takovém teple jsem ztratila odhadem asi půl litru vody podle toho, jak jsem měla mokré oblečení, naštěstí mě to nijak nepoznamenalo.



Přestože foukal vánek, kvůli kterému jsem fotka neostrá, zaujala mne tato fotka nejvíc ze všech, na kterých byly dominantou chrpy.

Letní úsměvy

6. července 2012 v 14:00 | Amálie |  ŘÍKEJME TOMU POEZIE
Mám v počítačových "šuplících" uloženo mnoho veršů, které mě napadly, a právě první dva z této básně jsou jedny z nich. Když už je léto, tak proč nenapsat něco v letním duchu...