Další blog

31. prosince 2012 v 20:19 | Amálie |  CO JE NOVÉHO POD ČEPCEM
Ráda bych vás pozvala na můj druhý blog, který jsem si založila 29. prosince. Na novém místě budu prezentovat své další zájmy, které by se sem nehodily. Blog podle mých aktuálních představ bude o něco málo osobnější, objeví se tam mnou vyzkoušená kosmetika a další otestované věci. Tím však na tomto blogu nekončím, určitě se sem budu vracet s novou tvorbou.

Můj další internetový domov je na adrese: http://amalkyzona.blogspot.cz

Aktuálně jsou tam pouze dva články, ale časem se to pochopitelně změní. Zrovna se mi na jeden v hlavě dotváří námět...
 

PF

30. prosince 2012 v 12:59 | Amálie |  AUTORKA & BLOG
Už brzy se před námi otevře brána do nového roku plného tajemství, proto bych všem kolemjdoucím, kteří se zde alespoň na chvíli zastavili, chtěla popřát krásný nový rok plný příjemných překvapení a okamžiků, hodně zdraví, kterého si mnohdy ani nevážíme, plno duševní vyrovnanosti, štěstí a harmonické rodinné, partnerské a přátelské vztahy.

Jsem ráda a hlavně doufám, že se mi po malém úsilí podařilo se vyhnout klasickému tradičnímu přání. Když se ohlédnu za sebe, zjišťuji, že mi tento rok přece jen něco přinesl. Někdy uprostřed března jsem si založila tento blog, díky kterému jsem se posunula o krůček výše na úrovni psaní. Tento měsíc mi taky nečekaně přinesl lásku po několika měsících přátelství. O nepříjemnostech se zmiňovat raději nebudu, myslím, že všude kolem nás je jich nad hlavu. Snad jen mohu prozradit, že nepříjemných dnů, jež bych zahodila do odpadkového koše, bylo asi více, ale pár dní nazpátek jsem objevila v jedné knížce hezkou větu: "Neexistují prohry, ale poučení." Berme ji tedy se stoprocentní vážností.


Přeje Amál

Zasněžené miniatury

25. prosince 2012 v 10:33 | Amálie |  ŘÍKEJME TOMU POEZIE
Přináším tři snad ještě čerstvé miniaturky, ovšem právě vytažené z pece nejsou, dopékala jsem je už včera. Snažila jsem se do nich vložit něco z aktuálního ročního období, tedy zimy. Zbytek je něco jako tok myšlenek, které mě právě napadly. Pochopitelně jsem se je snažila dát do logické souvislosti. Tentokrát ani jedna nemá název. A dokonce mám i pocit, že v sobě mají i něco málo z mé osoby.

Mám stříbro ve vlasech,
a přec nejsem ani o chlup bohatší,
a nemám ani stříbrný dech,
jen vrásčité stopy za sebou
a rudou stuhu na rtech.

Pod nebem vločky tacují waltz,
tak jako jiskřičky dětských očí kdys,
sundal jsem brýle a snění se oddával,
díval se do dálek dál a dál
a v těch plamíncích sám sebe poznával.

Plameny ohně už bičují krby,
bičují ostré hrany mrazu,
co schovává se za útroby
zasněžených cihel.
 


I já bych si zasloužila někdy na zadek

2. prosince 2012 v 14:15 | Amálie |  JAK TO VIDÍM, JAK TO CÍTÍM...
Opravdu nevím, jestli se mi to zdá, či na mě vskutku leze strašák jménem Alzhaimer. Proto si říkám, že by nebylo špatné si trochu zavzpomínat na léta puberty a adolescence. Zejména tedy na občasné vyvádění jinak hodného děvčete. V klidu se posaďte, nasaďte si brýle a popíjejte šálek kávy nebo čaje, dokud je ještě alespoň trochu horký. Zde je můj skromný seznam pekelných hříchů. Že jich ale je!

Třebaže na dovolenou v Řecku vzpomínám nerada, sem s tím. Bylo mi dvanáct let, když jsem byla poprvé (snad i naposledy) na dovolené u moře. Za již neznámých okolností jsem se tam seznámila s o dva léta mladší holkou, s níž jsme trávili jedno vroucí odpoledne v apartmánu, kde byla s ubytována s rodinou. Seděly jsme na balkóně, jedly pistácie a pozorovaly dění kolem. Co geniálnějšího mě vtu chvíli mohlo napadnout, než házet z balkónu slupky z pistácií po kolemjdoucích pod námi? Samozřejmě jsem se vzhledem k věku velmi dobře bavily, když se lidé otáčeli, cože to vlastně je. Žádná "oběť" však nebyla zasažena, jako střelci bychom tedy neuspěly. Měly jsme ale kliku, nikdo nás ani koutkem oka nezahlédl. Tomu se při mé nešikovnosti říká štěstí, přesněji více štěstí jak rozumu.

Můžete mi vysvětlit, co je nepřípustné na vulgárním vyjádřování na veřejnosti? Dnes už to naštěstí vidím jinak, ovšem v mých čtrnácti letech jsem na to pod vlivem chemických látek puberty měla jiný názor. Stála jsem na zastávce s mou bývalou kamarádkou a bavila se s ní na toto téma před všemi těmi lidmi kolem. Ovšemže padlo hned několik vulgárních slov. Obešly jsme se opět bez námitek okolostojících lidí.

Zkušenosti s alkoholem mám z dob nezletilosti také. Jednou jsem si tajně koupila pivo, abych se alepoň trochu cítila jako dospělá. Hned vedle obchodu byla hospoda a venku seděli chlapi nad pohárem moku, kteří na mě vzápětí něco vykřikovali. Neměla jsem odvahu jim cokoli říct, protože měli pravdu v tom, že osmnáct let mi ještě nebylo, navíc jsem byla plašší povahy než nyní. Jindy jsem se jako čerstvá deváťáčka sešla se spolužáky z mé třídy. Vypila jsem láhev piva a ještě něco málo navíc, takže domů jsem jela na kole s motající se hlavou a jako bonus jsem si přinesla klíště. Nikdo na mě nic naštěstí nic nepoznal.

Konečně jsme se dostali do období střední školy. Ono se ani nejednalo o nějaký průšvih, spíše o pobavení se na cizí účet. Zkrátka jsem si koupila v automatu kávu a prázdný kelímek jsem vrátila zpět do automatu. Pomalu jsme s kamarádkou odcházely z jídelny, zatímco si nějaké studentky šly pro kávu a krátce na to jsme zaslechly, jak nadávají nad rozlitou kávou. Korunu tomu nasadil náš škodolibý smích, když jsme utíkaly po schodech pryč.

Nikdy jsem nebyla typický průšvihář, spíše mě ostatní viděli jako plachou srnu a hodnou holku. Jen si dnes nejsem tak jistá, zda to vůbec ještě platí, protože jsem dospěla a jsem za to ráda. A vůbec se svým dřívejším chováním, o kterém jsem psala, nesouhlasím. Ale které dítko je nevinný andělíček, že? Obvzláště v době dospívání. Možna jsem ještě byla hodná ve srovnání s někým jiným :-)

Rozmáznuté šípky

25. listopadu 2012 v 21:12 | Amálie |  MŽIKY OKA
Ale stejně se mi líbí. Ty zlaté barvy příjemně hladí nejen oči. Nicméně přiznávám, že fotka je trochu staršího data. Má své chyby, třeba pozadí by mohlo být čistější, šípky ostřejší a tak by se dalo pokračovat. Takže končím své nezáživné povídání a vkládám fotku.


Já bych psala, třeba až do zbláznění

17. listopadu 2012 v 11:03 | Amálie |  CO JE NOVÉHO POD ČEPCEM
Ano, je to přesně tak. Práce se vtěsnila do popředí a veškeré mé záliby se tím posunuly až kdesi na poslední příčky v seznamu dne. Jak že nyní pak vypadá můj obvyklý den? Říkám vám velmi, velmi stereotypně, nejeden vlas by možna zešedivěl, ne-li vypadnul. Jakmile budík zavelí, opouštím vyhřátý pelíšek a čeká mě cesta do koupelny. Víceméně po studených kachličkách - a blaho je tu tam, pokud jste věčně jako já jako právě naservírovaný kopeček zmrzliny. Jak někdy (hlavně v zimě) závidím lidem, kteří jsou jako čerstvě vytažený chleba z pece.

Po rutinním hygienickém procesu následuje příjemnější stránka. Uvařím si svou první kávu, bez ní se totiž z domu nehnu, a pochutnávám si na mé oblíbené snídani. Když jsou mé chutě a pan žaludek konečně uspokojeni, mám sice chvilku času, ale že bych byla schopná cosi vytvořit, se vůbec říci nedá, takže si obvykle čtu články na jiných blozích, rozhlížím se, co je kde nového pod sluncem a pak najednou zjišťuju, že čas vypršel a já se musím jít trochu zkulturnit. Samozřejmě podle aktuálního nápadu. Většinou upřednostňuju mírně výraznější líčení očí, všechno ostatní pak pochopitelně ponechám v co nejpřirozenějším stavu tak, jako to dělám vlastně vždy. Líčení je tedy hotové, tudíž je na řadě oblečení. Nijak extra se pro tuto příležitost neoblékám, protože nosím pracovní uniformu, spíše se vzhledem k mé zimomřivosti řídím náladou počasí. Zbývá mi jen upravit vlasy, naobědvat se a můžu jít pracovat, vznášet se na křídlech mezi lidmi a zase pracovat do totální únavy. A je opět večer. O kreativním tvoření proto nemůže být ani řeč, nanejvýš možna tak sen, ale ani ty sny už nějaký ten pátek opravdu nestojí za nic. Tomu věřte. Alespoň že můj pelíšek má vždy otevřenou náruč.

Kam dál